26.6.2018 jsme vyrazili na nejzápadnější pobřeží Bretaně, na Pointe du Raz. Celé pobřeží Bretaně se táhne v délce více než 1100 kilometrů. Jo to oblast skalnatých poloostrovů, malých přístavů, které poskytují útočiště rybářům, tajných zátok a zálivů. Podél pobřeží jsou rozesety staré rybářské vesnice, pobřeží je lemovaného žulovými skálami a útesy na nějž neustále naráží obrovské vlny. Moře je tady živlem, ke kterému je třeba přistupovat s pokorou. Dobrý pozor si člověk musí dávat na příliv a odliv, mezi nimiž je rozdíl až 14 metrů. Příliv nastává dvakrát denně, což znamená, že se voda zvedá poměrně rychle. Doba, kdy přesně dochází k nejvyššímu přílivu, se každý den mění a také na různých místech je rozdílná. Když už jsme byli, takto na západě, podél pobřeží jsme sjeli až dolů na jih, kde jsme navštívili jednu z nejstarší kalvárii v Tronoënu a prošli se po pobřeží Pointe de la Torche, kde jsme poobědvali palačinky, tentokrát na sladko a já, tentokrát dobrovolně, zkusila teplotu Atlantiku.
25.6.2018 jsem nemohla dospat, nejvíc na co jsem se v Bretani těšila bylo pobřeží růžové žuly. Procházkou po pobřeží, přelézáním obrovských kamenů, pozorováním ptáků a přírody jsme tu strávili několik hodin. Růžová žula, která svým fascinujícím barevným nádechem dala tomuto pobřeží název Côte de Granit Rose, se údajně nachází ve světě jen na třech místech u moře. Kromě Bretaně ještě na Korsice a v Číně. Skály a balvany jsou úžasné nejen svou nádhernou barvou, ale také svými tvary. Skaliska, majáky, divoké moře narážející na pobřeží. Vichr, vřesoviště, modrá nahoře i dole. Prostě nádhera!
24.6.2018 odpoledne po návštěvě Camaret-sur-Mer, jsme se vraceli do ubytování přes zajímavý most,zastavili se v městečku Landévennec , kde mělo být další pohřebiště lodí a nakonec jsme dostali chuť na něco dobrého a tak jsme zašli do cukrárny ve městě Pleyben, kde prodávali místní speciality. Při té příležitosti jsme si prohlédli i další farní dvůr, který byl kousek od cukrárny,
24.6.2017 jsme se vypravili " na konec světa" na poloostrov Crozon, za další stavbou velkého stavitele Vaubana, jehož stavby jsou k vidění po celé Francii. Sébastien Le Prestre markýz de Vauban (15. května 1633 – 30. března 1707) byl í jedním z nejuznávanějších pevnostních stavitelů a představitelů tzv. francouzské inženýrské školy. Svůj život zasvětil službě králi Slunce Ludvíku XIV., který jej za jeho zásluhy jmenoval francouzským maršálem. Již po cestě při jedné z našich zastávek nás předjížděla tlupa motorkářů, to jsme ještě netušili, že jedou také naším směrem. Takže místo obdivování města, pohřebiště lodí, kaple a pevnosti, jsme jeli na setkání motorkářů, pro které zde byla sloužena mše pod širým nebem, okolo Vaubanovy věže, strážkyně pobřeží Armorice. Takže zde najdete hlavně postřehy ze setkání, které se nám moc líbilo. Jedno takové jsem totiž už ve Francii zažili v roce 2009 a to v Lurdech, když tito borci přijeli na procesí. viz: https://janablah.rajce.idnes.cz/Francie_2009_-_Carcassone_a_Lurdy_2.cast/
23.6.2018. Do parku jsme se vypravili hned po ránu, ale jelikož se tady nikde nechvátá, tak ani památky a parky neotvírají dříve než ve 14:00 hodin. Proto jme nejdříve projeli Farní dvory (viz. minulé album) a odpoledne jsme se do parku vrátili. Parc naturel régional d'Armorique se rozkládá na ploše 172.000 ha (z toho je 60.000 ha moře) a zabírá poloostrov Crozon, vnitrozemské oblasti v širším okolí Monts d´Arrée a 3 ostrůvky - Île-de-Sein, Moléna a Quissant. Moře je zde vším., ve vnitrozemí se rozkládají močály, jezera, vřesoviště a nevysoké kopce Monts d´Arrée, nejvyšší hory Bretaně. Poloostrov Crozon je tvořen dramatickým divokým pobřežím, mořem, skalami, vřesovišti, oblohou s rychle běžícími mraky a malými rybářskými osadami, kde čas stále ještě líně plyne a nikam se nepospíchá. Můžeme zde vidět mořské ptáky, vydry, bobry i vzácné dravé ptáky. Kámen a vřes, slaná vůně moře a křik ptáků, to je d´Armorique.
23.6.2018 jsme projeli městečka s farními dvory v Guimiliau, Saint-Thégonnec, Saint-Sauveur a Lampaul-Guimiliau, viděla jsem o nich cestopisný pořad a tak nemohly chybět v našem cestovním plánu. To co jsem viděla na vlastní oči bylo ohromující. Bretaň je jediné místo, kde se tyto stavby nacházejí. U starých, zdmi obehnaných kostelů stojí zpravidla kamenné pohřební kaple a hlavně kalvárie. Kromě ukřižovaného Ježíše Krista na nich středověcí kameníci vytesali řadů výjevů z Bible. Kamenné kříže s postavami ze Starého i Nového zákona jsou neumělé, ale působivé. Jejich výrazy nejsou odlidštěné vznešeností světců. Naopak tváře připomínají sousedy, trochu jako v našich betlémech. Kalvárie byly i znakem cti: když měly v jedné vesnici deset postav, ve vedlejší přidali ještě pět zvířat. Kalvárií vznikaly v rozmezí 15. až 18. století a na některých je to už pěkně znát, i tak je to ale nádhera, která stála zato se sem vypravit. Pojďte se na to s námi podívat a posuďte sami, jestli mám pravdu.
22.6.2018 jsme se rozhodli, že pojedeme tentokrát na jih. Večer před odjezdem jsem vyhledala, co všechno navštívíme, Zdeněk vše zadal do GPS a ráno jsme vyjeli. Jenže, co se nestalo, dorazili jsme do města, našli info kancelář a dožadovali se informací, kde je továrna na fajáns nebo muzeum bretaňských krojů. Zdeněk se s nimi domlouval anglicky, po chvíli jsme měli pocit, že nám vůbec nerozumějí. Tak jsme si vzali mapky a letáky a vyrazili prozkoumat město. Nic z toho, co jsem načetla v průvodci jsme, ale nenašli. Město jsme prošli a při návratu zašli do jedné ze zdejších galerii, kde nás čekalo jedno překvapení. Druhé překvapení následovalo hned při návratu do auta...
21.6.2018 jsem si splnila jedno z mých přání, a to vidět po delší době opět moře. Nejsem typ na povalování se na pláži, ale moc mě baví se toulat okolo moře, hledat mušle, pozorovat ptáky a užívat si výhledů. Toho všeho jsem si letos užila do sytosti. Než jsme sem jeli, tak jsme počítali s tím, že Bretaň nám předvede svou drsnou tvář. Při naší první návštěvě před lety, to tak totiž bylo. Letos to bylo, ale úplně jiné. I místní nám potvrdili, že zde červen bývá hodně chladný a deštivý, ne však letos. Docela jsme se těšili, že se trochu ochladíme, vždyť v Čechách je letos již od dubna vlastně stále léto. Bretaň nám, ale předvedla svou vlídnou tvář a celý pobyt jsme nezažili jediný déšť a teploty stoupaly stále ke třiceti stupňům. Na severu u Lamanšského průlivu to alespoň trochu foukalo, ale v Dinanu bylo na procházky po městě docela horko. Přesto jsme město prošli a užívali si procházky po místních hradbách, které se dochovaly a měří bezmála tři kilometry. Po prohlídce města jsme se konečně dostali k moři, prohlídli si pevnost a navštívili nejoblíbenější maják v průlivu. Prošli jsme se po pláži pod majákem, kde jsem okusila na vlastní kůži, že letos je tu moře neobvykle teplé, to když mě při focení spláchla vlna. Nebojte foťák to přežil a tak se s námi teď můžete projít také.
20.6.2018 jsme začali poznávat Bretaň. Bretaň je plná mystiky, legend a středověku. Najdete tu menhiry, pohanská pohřebiště, obrovitý dub v Paimplonském lese, pod kterým se scházela družina krále Artuše nebo hrob kouzelníka Merlina. Bretaň je na pohled kámen, moře a hortenzie. Hortenzie tu kvetou před každým domkem, na návsi i v zahradě, a někde z nich mají dokonce živý plot. Jsou po celé Bretani a v kontrastu s šedým kamenem jsou ještě krásnější. My jsme se první den, nejdříve zastavili u Chapelle Sainte Catherine -Plounévézel, pak jsme se šli seznámit s bretaňskými svatými na La Vallée des Saints u Carhaix, zašli na oběd do Carhaix-Plouguer a zastavili se u dalšího zaniklého opatství, jak jinak než zničeného ve francouzské revoluci, Abbaye de Bon-Repos. Fotek je v albu spousta, ale chci se pokusit vždy každý den dát dohromady, jsem si vědomá, že někdy to nepůjde a budu muset udělat album samostatné. Zážitků bylo prostě spousta a fotek také. Komentováním se proto nezdržujte a jen se s námi projděte po místech, která jsme navštívili.
19.6.2018 jsme se ráno zapakovali a vyrazili na poslední část naší dlouhé cesty. Ještě než jsme opustili Normandii, zajeli jsme do vesničky Jumieges, kde stojí zřícenina stejnojmenného kláštera, který nepřežil Velkou francouzskou revoluci. O klášteru jsem viděla reportáž na ČT a velice mě uchvátil, proto jsem ho dala do našeho cestovního plánu. Sice nám po ránu trochu pršelo, bylo pošmourno a ani na focení to ideální podmínky nebyly, ale plán se musí plnit. Samotný klášter je obrovská a pozoruhodná zřícenina, která na fotkách vůbec nevystihuje to co člověk ve skutečnosti opravdu vidí. Je to ohromující a fascinující pocit, stát tam a přemýšlet, jak v té době něco takového mohlo vzniknout a pak myslet na to, že někdo to nádherné dílo mohl zase zničit. Po prohlídce kláštera jsme odjeli do Bretaně, na místo ubytování a večer si prošli i blízké okolí Glomelu.
18.6.2018 jsme zůstali jeden den v Normandii a navštívili několik míst. Nejdříve to byl Castle Gaillard, pak vyhlídka Côte des Deux-Amants, další místem byl klášter Mortemer a nakonec Castle Vascoeuil, který byl bohužel zavřený a to mě moc mrzelo, protože na zahradě byla výstava zajímavých soch. Fotek je hodně, komentováním se proto nezdržujte a jen se s námi projděte po místech, která jsme navštívili.
17.6.2018 jsme opustili Méty a vydali se na cestu do Normandie. Jelikož jsme měli jet okolo Soissonsu, který jsme navštívili v roce 2012, chtěla jsem se tam ještě jednou podívat. Hlavním lákadlem pro mě bylo opatství St. Jean des Vignes , kde se mi tehdy moc líbilo. Jenže jak se říká, že do stejné řeky nemáte lézt dvakrát a že když tam podruhé vstoupíte, tak to bude jiná zkušenost ,tak je to fakt pravda. Myslela jsem si, že za těch šest let, co jsme tam nebyli, že bude opatství alespoň trochu opravené, ale opak byl pravdou. Zub času zapracoval a co se změnilo, bylo akorát to, že byly budovy opatřeny více zátarasy než minule, muzeum bylo zavřené a podzemní také. Takže jsme toto místo opouštěli s těžkým srdcem a pokračovali v cestě. Na večer jsme přijeli do kempu v pohádkové vesničce Lyon-la-Foret, postavili stan a šli prozkoumat okolí. Můžu Vám říct, že ranní zklamání bylo to tam. No a teď se s námi můžete do těchto dvou míst podívat. Kdo má chuť, tak račte vstoupit.
16.6.2018 jsme vyrazili na naši desátou dovolenou ve Francii. Letos to bylo opravdu náročné. Ubytování jsme měli až v Bretani, tak jsme se tři dny přesouvali na místo. První den jsme kempovali právě v Métách a v podvečer jsme si město trochu prošli. Líbilo se mi tu hlavně propojení historie s moderním uměním. Ráno jsme zbalili stan a přesunuli jsme se do Normandie, kde jsme nocovali v kempu dvě noci. Zdeněk si odpočinul, prohlédli jsme si opět pár míst a vyrazili na poslední část naší trasy. Ubytování jsme měli 10 dní uprostřed Bretaně, ve vesničce Glomel, odtud jsme pak každý den jezdili po celé Bretani a poznávali, nasávali a ochutnávali její krásy.
poslední abum z jarního rajčesrazu, tak zase příště... Jižně od obce Klec leží dva rozlehlé rybníky, Potěšil (76 ha) a Klec (64 ha). Rybník Klec byl zřejmě založen za pánů ze Stráže, připomíná se r. 1503, a do rožmberského majetku přešel po roce 1577. Na opačné straně, směrem na sever, se rozkládá Nadějská rybniční soustava, která patří k nejkrásnějším na Třeboňsku. Rybníky zde nesou krásné názvy: Víra, Láska, Naděje, Blaník, Rod, Dobrá Vůle, Skutek a další.
z jarního rajčesrazu blata jsou rovinatou krajinou rozprostírající se přibližně mezi městy Soběslav, Veselí nad Lužnicí, Týn nad Vltavou a Bechyně. Tento specifický národopisný region získal své pojmenování podle rozsáhlých močálů a rašelinišť, zvaných blata nebo třasoviska. jsou ze všech stran obklopena rázovitými blatskými vesnicemi. Blata proslula nejen přírodními krásami, ale také lidovou architekturou označovanou jako jihočeské selské baroko. Stavby lidové architektury se zachovaly v obcích Borkovice, Mažice, Zálší, Záluží, Klečaty, Komárov a dalších.
z jarního rajčesrazu Selské baroko je označení pro jedinečnou lidovou architekturu jižních Čech. Domácí lidoví zedničtí mistři Martin Paták a František Šoch vytvořili v polovině 19. století nový typ jihočeského statku s bohatým členěním průčelí. Typickou stavbou tohoto stylu je mohutná selská usedlost se dvěma bohatě zdobenými štíty, které spojuje do oblouku klenutá brána s malými dvířky. Blatské štíty jsou krásně zdobeny, mají bohaté obrysy, plocha je často dělena náznakem ozdobných sloupců, doplněna obloučky, stylizací srdíček, čtyřlístků, lučních květů.
z jarního rajčesrazu Přírodní park Hochmoor Schrems – u městečka Schrems (31 km vzdálené od Nové Bystřice) se nachází největší rašeliniště v Dolním Rakousku. V přírodním parku se nachází „Nebeský žebřík“ nabízející překrásnou vyhlídku. Parkem vede 4,5 km dlouhá naučná stezka, je zde i multifunkční návštěvnické centrum.
Komentáře