o čem je řeč, o létě přece

Šumava na podzim

nádherné odpoledne babího léta lákalo do parku a nemělo to chybu

každý rok, na začátku října se v Hořovicích koná cibulový jarmark, jelikož jsem tam už dlouho nebyla, rozhodla jsem se, že to musím napravit

reportáž z finále Cewe fotokniha roku 2018

Jeden z nejmohutnějších českých šlechtických hradů byl založen v drsném a divokém kraji na začátku 14. století mocným rodem pánů z Lichtenburka. Byl vystavěn na skalnaté vyvýšenině mezi dvěma kopci, aby hlídal celé okolí.
Později patřila Lipnice mnoha významným šlechtickým rodům i českým králům. V roce 1417 byli v lipnické hradní kapli za Čeňka z Vartemberka vysvěceni první husitští kněží a za téměř dvousetleté vlády husitských rytířů Trčků z Lípy byl hrad přestavěn na výstavnou pozdně gotickou hradní residenci.
Od osmnáctého století hrad pomalu chátral a v roce 1869 celý vyhořel. Ve dvacátém století byl částečně opraven a zrekonstruován a další opravy probíhají.
Pod hradem se rozkládá Lipnice nad Sázavou, místo spojené především se jménem spisovatele Jaroslava Haška, který na hradě jeden čas prováděl turisty.
více na: http://www.lipnicens.unas.cz/hrad/hrad.htm

Březnice leží ve Středočeském kraji a první zmínka o obci je z roku 1224. Roku 1570 zde bylo Ferdinandem z Lokšan založeno židovské gheto Lokšany. Ghetto sousedí s Březnickým náměstím, se kterým jej spojuje úzký průchod. Je tvořeno dvěma náměstíčky s uličkami, kde je 24 domů většinou v empírové podobě, některé byly přestavěny i později. Údajně má být židovská čtvrť Lokšany architektonicky a urbanisticky nejzachovalejší židovská čtvrť v Čechách.

jedno aktuální album ze sobotní akce v Kamýku nad Vltavou, kde hrál Výkop

Několik desítek kilometrů na sever od Plzně, metropole západních Čech, leží Plasy, město soustředěné kolem areálu bývalého cisterciáckého kláštera. Tady byl, uprostřed bažinatého terénu, už v polovině 12. století založen klášterní konvent. Po vypálení husity a přežití následných období byly rozsáhlé stavební změny v areálu plaského kláštera zahájeny v roce 1685 architektem J. B. Matheym.
V roce 1707 přichází na pozvání opata Eugena Tyttla do Plas Jan Blažej Santini a je proplácen za první konkrétní práce. V roce 1710 je vypracován a schválen projekt zásadní přestavby celého areálu kláštera, a to nejen konventu, ale také monumentálního konventního chrámu, který však nebyl nikdy realizován. Celý projekt Santiniho byl podmíněn dodržením historické tradice, se kterou byl středověký cisterciácký areál vybudován na úrovni pobřežní nivy řeky Střely. Při vyměřování několikanásobně větší novostavby použil proto Santini založení na dubových pilotech, které nesou pod základy obvodových zdí rošt tvořený podélnými a příčnými trámy. Celá dřevěná konstrukce je trvale zaplavena vodou přiváděnou sem štolami a tím je zabráněno hnilobě dřeva.
Budova konventu je pravidelného čtvercového založení a vedle svého účelu pro konvent mnichů, jsou v ní také vestavěny kaple sv. Benedikta a sv. Bernarda. V areálu konventu jsou umístěna velká halová schodiště působící svým neobvyklým zavěšením jako by se vznášela nad hladinou vody lesknoucí se na úrovni spodních základů pod nimi. U menších šnekových schodišť pak zaujme Santiniho čistá forma šroubové křivky vedené prostorem vzhůru. Mimořádně složitý technický úkol, který byl před Santiniho v Plasech postaven a nad jehož důmyslným řešením dnes žasneme, byl ještě znásoben myšlenkou zmíněného, nikdy nerealizovaného klášterního kostela. V délce více než devadesáti metrů se mělo jednat o největší kostelní stavbu v zemi.
Zdroj http://www.santini.cz/cz/plasy

29.6.-1.7.2018 Jelikož jsme na konci našeho putování, tak bych se měla zmínit i o historii Bretaně. Bretaň pod názvem Armorica patřila do římské provincie Lugdunensis, po příchodu Keltů do oblasti v 5. - 6. století nese dnešní název. Bretaň byla a zůstala keltská. Přítomnost tohoto původního evropského národa je prokázána už v 6. století př. n. l. Římané jej sice později zatlačili až na Britské ostrovy, ale v 5. a 6. století přišlo právě odtud, z oblasti Walesu a Cornwallu, několik přistěhovaleckých vln keltských přesídlenců. Místní Galové však ochotně přijali jejich jazyk i prapůvodní zvyky, a znovu tak budovali svou staronovou vlast. Někdy v té době dostala Bretaň i své jméno. Přistěhovalci nazývali poloostrov Breiz Izel (Malá Británie), později jen Brittany a z toho vzniklo Bretagne, česky Bretaň. Od 10. století byla Bretaň vévodstvím. Roku 1166 připadla sňatkem Anglii a v roce 1213 kapetovským hrabatům z Dreux. V roce 1379 získali vládu Montfortové. Dědička Bretaně Anna de Montfort byla nucena po vpádu francouzských vojsk zrušit sňatek z roku 1490 s Maxmiliánem I. Habsburským. Roku 1491 se provdala za Karla VIII. a roku 1499 za Ludvíka XII. Sňatkem dcery Claudie s francouzským králem Františkem I. v roce 1514 byla fakticky Bretaň připojena k Francii. V roce 1532 byla vyhlášena trvalá unie Bretaně a francouzské koruny. Její obyvatelé jsou tradičně v opozici k centrální vládě a mají pro to své důvody, neboť Bretaň je po Korsice druhou nejchudší oblastí Francie. Po Velké francouzské revoluci byla Bretaň rozdělena do čtyř departementů. Bretonci si stále uchovávají vlastní jazyk, bretonštinu, a dokonce se vyučuje i na školách. více na: http://bretan.poznavaci-zajezdy.cz/bretan-informace.html

28.6.2018 Předposlední den v Bretani, jsme se rozhodli, že již nikam dál nepojedeme. Zdeňka čekala daleká cesta domů, tak si musel trochu odpočinout a nabrat sil., proto jsem trávili tento den jen v blízkém okolí našeho dočasného bydliště. Původně byl v plánu nedaleký přírodní park, ale jelikož jsme neměli přesné informace, kde je do něho vstup, tak jsme ho nenašli a jen improvizovali. Po cestě jsme zastavili u fontány ze 17. století, prošli se okolo kanálu Nantes-Brest a zajeli do sousedního městečka na crepes, kde jsme, ale žádnou creperii nenašli. Pan domácí nám po návratu na ubytování sdělil, že tam jsou a že jsme byli jen kousek od nich.

27.6-2018 Odpoledne jsme dojeli do někdejšího vyhledávaného místa korzárů, ze kterého se stal vzkvétající přístav na břehu kanálu La Manche. Známky bohaté námořní historie se dají najít ve starém přístavu. Přístav byl založen v 16. století díky obchodování s Anglií. Oblast má bohatou mořskou faunu a flóru a dál do vnitrozemí se pěstuje spousta zeleniny, dříve byla nejvýznamnější cibule, dnes je to hlavně artyčok. Rostou tu dvě třetiny artyčoků z celé Bretaně.
U Pointe Bloscon se prostírají nádherné tropické zahrady, které jsme si také prohlédli.

27.6.2018 Kamkoli se na severu Bretaně vydáte na výlet, něco vás překvapí a potěší. Pobřeží je totiž velmi členité, smaragdové, obklopené porostlými dunami a plné skal, ostrůvků nebo “poházených” kamenů. Vesnice Meneham, kde je mezi kameny zaklíněn jeden z domečků původní vesnice, je toho důkazem.
Nejdříve jsme, ale po cestě zastavili u zámku Kerjean, který nebyl v našem cestovním plánu, ale všude k němu byly ukazatele, tak jsme neodolali. Bohužel byl opět otevřen až od 14 hod., tak jsme alespoň prošli jeho okolí a i tady jsme narazili na jednu zajímavost.

26.6.2018 jsme vyrazili na nejzápadnější pobřeží Bretaně, na Pointe du Raz. Celé pobřeží Bretaně se táhne v délce více než 1100 kilometrů. Jo to oblast skalnatých poloostrovů, malých přístavů, které poskytují útočiště rybářům, tajných zátok a zálivů. Podél pobřeží jsou rozesety staré rybářské vesnice, pobřeží je lemovaného žulovými skálami a útesy na nějž neustále naráží obrovské vlny. Moře je tady živlem, ke kterému je třeba přistupovat s pokorou. Dobrý pozor si člověk musí dávat na příliv a odliv, mezi nimiž je rozdíl až 14 metrů. Příliv nastává dvakrát denně, což znamená, že se voda zvedá poměrně rychle. Doba, kdy přesně dochází k nejvyššímu přílivu, se každý den mění a také na různých místech je rozdílná.
Když už jsme byli, takto na západě, podél pobřeží jsme sjeli až dolů na jih, kde jsme navštívili jednu z nejstarší kalvárii v Tronoënu a prošli se po pobřeží Pointe de la Torche, kde jsme poobědvali palačinky, tentokrát na sladko a já, tentokrát dobrovolně, zkusila teplotu Atlantiku.

25.6.2018 jsem nemohla dospat, nejvíc na co jsem se v Bretani těšila bylo pobřeží růžové žuly. Procházkou po pobřeží, přelézáním obrovských kamenů, pozorováním ptáků a přírody jsme tu strávili několik hodin.
Růžová žula, která svým fascinujícím barevným nádechem dala tomuto pobřeží název Côte de Granit Rose, se údajně nachází ve světě jen na třech místech u moře. Kromě Bretaně ještě na Korsice a v Číně. Skály a balvany jsou úžasné nejen svou nádhernou barvou, ale také svými tvary. Skaliska, majáky, divoké moře narážející na pobřeží. Vichr, vřesoviště, modrá nahoře i dole. Prostě nádhera!

24.6.2018 odpoledne po návštěvě Camaret-sur-Mer, jsme se vraceli do ubytování přes zajímavý most,zastavili se v městečku Landévennec , kde mělo být další pohřebiště lodí a nakonec jsme dostali chuť na něco dobrého a tak jsme zašli do cukrárny ve městě Pleyben, kde prodávali místní speciality. Při té příležitosti jsme si prohlédli i další farní dvůr, který byl kousek od cukrárny,

24.6.2017 jsme se vypravili " na konec světa" na poloostrov Crozon, za další stavbou velkého stavitele Vaubana, jehož stavby jsou k vidění po celé Francii. Sébastien Le Prestre markýz de Vauban (15. května 1633 – 30. března 1707) byl í jedním z nejuznávanějších pevnostních stavitelů a představitelů tzv. francouzské inženýrské školy. Svůj život zasvětil službě králi Slunce Ludvíku XIV., který jej za jeho zásluhy jmenoval francouzským maršálem.
Již po cestě při jedné z našich zastávek nás předjížděla tlupa motorkářů, to jsme ještě netušili, že jedou také naším směrem. Takže místo obdivování města, pohřebiště lodí, kaple a pevnosti, jsme jeli na setkání motorkářů, pro které zde byla sloužena mše pod širým nebem, okolo Vaubanovy věže, strážkyně pobřeží Armorice. Takže zde najdete hlavně postřehy ze setkání, které se nám moc líbilo. Jedno takové jsem totiž už ve Francii zažili v roce 2009 a to v Lurdech, když tito borci přijeli na procesí. viz: https://janablah.rajce.idnes.cz/Francie_2009_-_Carcassone_a_Lurdy_2.cast/

23.6.2018. Do parku jsme se vypravili hned po ránu, ale jelikož se tady nikde nechvátá, tak ani památky a parky neotvírají dříve než ve 14:00 hodin. Proto jme nejdříve projeli Farní dvory (viz. minulé album) a odpoledne jsme se do parku vrátili.
Parc naturel régional d'Armorique se rozkládá na ploše 172.000 ha (z toho je 60.000 ha moře) a zabírá poloostrov Crozon, vnitrozemské oblasti v širším okolí Monts d´Arrée a 3 ostrůvky - Île-de-Sein, Moléna a Quissant. Moře je zde vším., ve vnitrozemí se rozkládají močály, jezera, vřesoviště a nevysoké kopce Monts d´Arrée, nejvyšší hory Bretaně. Poloostrov Crozon je tvořen dramatickým divokým pobřežím, mořem, skalami, vřesovišti, oblohou s rychle běžícími mraky a malými rybářskými osadami, kde čas stále ještě líně plyne a nikam se nepospíchá. Můžeme zde vidět mořské ptáky, vydry, bobry i vzácné dravé ptáky. Kámen a vřes, slaná vůně moře a křik ptáků, to je d´Armorique.

23.6.2018 jsme projeli městečka s farními dvory v Guimiliau, Saint-Thégonnec, Saint-Sauveur a Lampaul-Guimiliau, viděla jsem o nich cestopisný pořad a tak nemohly chybět v našem cestovním plánu. To co jsem viděla na vlastní oči bylo ohromující. Bretaň je jediné místo, kde se tyto stavby nacházejí.
U starých, zdmi obehnaných kostelů stojí zpravidla kamenné pohřební kaple a hlavně kalvárie. Kromě ukřižovaného Ježíše Krista na nich středověcí kameníci vytesali řadů výjevů z Bible. Kamenné kříže s postavami ze Starého i Nového zákona jsou neumělé, ale působivé. Jejich výrazy nejsou odlidštěné vznešeností světců. Naopak tváře připomínají sousedy, trochu jako v našich betlémech. Kalvárie byly i znakem cti: když měly v jedné vesnici deset postav, ve vedlejší přidali ještě pět zvířat.
Kalvárií vznikaly v rozmezí 15. až 18. století a na některých je to už pěkně znát, i tak je to ale nádhera, která stála zato se sem vypravit. Pojďte se na to s námi podívat a posuďte sami, jestli mám pravdu.